2.–4. května 1945
2. května 1945
Počasí je pošmourné. Jakoby chtělo každou chvíli spustit. V 9 hodin byl vyhlášen nástup všech mužů od 16 do 50 roků na zákopy. Sraz byl na okraji vesnice v Kajzrštánce. Zatím co my jsme byli na povinném srazu, provedli vojáci RA důkladnou prohlídku celé vesnice (hledali vysílačku Němců). Německé hlídky však naše shromažďování z Babince brzo zjistili a začali nás ostřelovat. Střely nám hvízdají nad hlavami a tak se přesunujeme do úžlabiny. Asi za tři hodiny byl nástup odvolán. Hodinky nemám, tak nevím, kolik je vlastně hodin.
Čtvrtek 3. května 1945
Dopoledne byl vyhlášen nový nástup na zákopy. Tentokrát u horní školy. Pro déšť se sněhem se opět nikam nešlo. Pršelo celý den. Jen v dálce je slyšet silná dělostřelba. Nemůžeme však z krytů ven a ze sklepa se dá těžko odhadovat, na kterou stranu to je.
Pátek 4. května 1945
Dnes byly v Potravním spolku vydávány potravinové lístky. Tyto zhotovil a z vlastní iniciativy i na vlastní odpovědnost vydával tajemník Tomáš Hrubý a dle stavu zásob v obchodech stanovil příděly občanům, aby nikdo neměl hlad a hlavně aby si tyto zásoby neodvezli stále dotírající Němci. Bylo to velmi nebezpečné rozhodnutí. Ale vlastenecky šlechetné a lidské rozhodnutí! Jen málo jedinců mohlo ocenit toto rozhodnutí. Možná, že ostatní lidé v této chvíli ani o tom neuvažovali, do jakého nebezpečí se zmíněný tajemník dostal, i když jsme si právě v této době tak lidsky blízcí.
Už z rána se sluníčko prodíralo ze studených mraků a brzy rozpustilo včerejší sněhový poprašek a osušilo zemi. Ve vesnici se naši spoluobčané pohybují s bohorovným klidem, jakoby ani nežili ve frontovém poli. Tu a tam nějaká ta rána z pušky sice padne, ale na to jsme si už zvykli. Pokud nepadá omítka, nebo nám to nehvízdá kolem uší nebo nad hlavou, tak už nás to ani nevzrušuje.
V této chvíli jsme ještě nemohli tušit, že po předcházejícím klidu provedou Němci na obec takový útok, jaký jsme ještě nezažili.
Bubnová palba začala k 18. hodině a asi za hodinu byla tak silná, že výbuch střídal výbuch. Blesk za bleskem a opět ohně ozařují nám střechy budov. Hukot tanků neustává a detonace jsou provázeny tisícerou ozvěnou. Vesnice hoří ze všech stran. Nejhůře je postižen konec u horní školy. Plameny vysoko šlehají z domů Ondřeje Přibyla č. 154, Františka Přibyla č. 185, Antonína Doležala č. 186, Františka Pelce č. 86, hoří celá řada stodol. Když kanonáda asi za tři hodiny ustala a dle hukotu motorů jsem mohl usoudit, že se obrněnci vzdalují, rozhodl jsem se, že se podívám domů, protože před útokem odešla moje manželka domů popravit hospodářství. Vzal jsem si pro případ potřeby lékárničku a běžím klusem kolem hořících domů. Doma jsem je zastihl všechny. Dědečka Matěje, manželku i Věru. Rychle jsem je vybídl, aby nechali všeho a honem běželi se mnou do krytu k Procházkům. Jen jsme vyběhli z domu a už vidím, jak Němci lezou plotem od Kulíků. Jeden na nás křičel, abychom zalezli, nebo že bude střílet. Doběhli jsme na kopeček ke škole a vidíme před námi a všude kolem nás jen samý oheň. Z domů Rudolfa Laciny č. 141 a Miroslava Laciny č. 87 šlehají plameny, střecha se bortí. Byl to strašný pohled. Na cestě pře školou stojí německá auta. Vojáci křičí a naši lidé vybíhají. Ve škole byl zatčen řídící učitel Karel Žák, učitel Karel Šoukal a obecní tajemník Tomáš Hrubý. Mimo těchto měli už Němci zadrženého horníka Cyrila Svobodu z č. , které potom odvezli k výslechu do Náměště.*
Probíháme kolem hořící Přibylovy stodoly, praskot a žár hořících krovů nám nedá ani se ohlédnouti. Rudá záře osvětluje celou naši vesnici. Hoří sláma ze stodol, vysoko létá v povětří a jako posel našeho utrpení zalétala až do obcí ležících od nás na západ, aby tam, kde fronta ještě neprošla, varovala. Vál silný jihovýchodní vítr a ten plameny jenom podněcoval. V tomto velikém našem neštěstí i toto bylo pro nás štěstím, protože foukal z vesnice ven. Jinak celá obec musela lehnout popelem. Naše domy (č. 92 a 114) dostaly další dělostřelecké zásahy. Byl uražen štít dvorního traktu a o kousek dál byla v této zdi díra jako vrata.
Jakmile ustala střelba, stateční občané vylézají z krytů a hasí plameny sžírající jejich celoživotní prací nastřádaný skromný majeteček. Nesmírné škodě však stejně již nemohlo býti zabráněno. Museli jsme se omezit už jenom na to, aby se požár více nerozšiřoval. Nespali jsme celou noc. Ráno jsme se dozvěděli, že dnes byla zabita střepinou, když vyšla před kryt, Anežka Patočková z č. 30.
*) Němcům se náhodou dostal do rukou jeden partyzán ze Sudic, kterému se včas podařilo odhodit zbraň. Při výslechu se vymluvil, že byl v Lukovanech za děvčetem.
Po válce, když se tito všichni vrátili ze zajetí, mně tajemník Hrubý řekl, že to všechno byly represálie za „mobilizaci“, kterou Němci kvalifikovali jako ozbrojené povstání. Když potom byli propuštěni, řekl jim vyšetřující důstojník: „Běžte kam chcete, ale domů se nedostanete. ... tak jak všude jinde! (Pozn.: část této věty vypadla při kopírování kroniky).
Článek byl publikován 1.5.2007
